Jak jsem přišla o dvacet vteřin života

zdroj: Google

Jsou tři hodiny ráno, když mě vzbudí tlak v žaludku. Nejprve tento nepříjemný pocit ignoruji. 

Chci spát. Opakovaně se ale budím ze stejného důvodu, jako před tím. Po půl hodině to vzdávám a začínám přemýšlet o tom, co se děje. Možná jsem chytla od dcery střevní chřipku, možná se dostavily nežádoucí účinky antibiotik, které jsem předešlé ráno dobrala. Po hodině zvládání nepříjemných pocitů v leže, se zvedám a odcházím na toaletu. Cesta tam je relativně ještě v pohodě, ovšem zpátky už to nejde. V hlavě mi hučí, polévá mě studený pot a srdce bije na poplach.

S vypětím sil dojdu ke dveřím ložnice a zvolám do nich na spícího manžela: ,,Je mi blbě.“ 

Když ale vidím, že se deka ani nepohnula a že TOHLE, nejspíš nerozchodím, svezu se na kolena a zařvu: ,,Pomoooc!“

Ještě registruji pohyb deky a pak…už nic.

Ani tma.

Ani světlo.

Žádné zvuky.

Prostě...NIC.

Následujících dvacet vteřin svého života jsem definitivně ztratila. 

Neprospala jsem je ani neprolelkovala. 

Nesmála jsem se ani neplakala. 

Neprožívala jsem štěstí ani smutek, radost ani strach.

První, co si uvědomuji, je hlas mého muže.

Když otevřu oči, všimnu si, že drží u ucha telefon a v jeho očích vidím strach.

Nechci, aby měl strach. Proto říkám, že mi nic není, že jsem v pořádku.

On mě ale neposlouchá a řídí se pokyny operátora záchranné služby a pokládá mě na studenou podlahu. Její chlad proniká celým mým tělem a definitivně mě vrací zpátky.

Zítra to budou tři týdny, co jsem ztratila dvacet vteřin života.

Zítra to budou tři týdny, co jsem si uvědomila, jak je naše žití nejisté a jak jednoduché je…NEBÝT. 

Abych nezapomněla...,

LUSK!