Autobusem

zdroj: Pinterest

Při nástupu do linkového autobusu směr práce, rychlým pohledem zmapuji prostor a zjišťuji, že přední část autobusu je jako vždy plná školáků, školních aktovek a batohů.

Ano, batohy také cestují. A to pravděpodobně na černo. Přesto, že mají svá místa na sedadlech, stoprocentně nemají jízdenku. Stojím tak před rozhodnutím, jestli požádám jednoho ze školáků, aby si tašku dal na zem, abych se mohla posadit, nebo mlčky postoupím dále do vozu. Obvykle volím tu druhou možnost. 

V zadní části autobusu najdu volné sedadlo a zalézám k oknu. Místa uvolněná žáky, kteří vystupují u Základní školy, okamžitě zaplňují nastupující studenti.

Ti se hrnou převážně dozadu. Tam, co jsem si své místo při nástupu našla i já. 

Když mám štěstí, přisedne si slušná dívka, která se zeptá, jestli je vedle mě volno. S kamarádkou přes uličku zavede tichou konverzaci, která se týká především učiva a školy.

Když to štěstí ale nemám, pocítím jen žuchnutí studentského zadku vedle sebe.

Pozdrav ,,Čau volové“, vyslaný směrem ke svým vrstevníkům, má samozřejmě náležitě zvučný ohlas. Autobusem se tak nezřídka a beze studu šíří pomluvy nepřítomných kamarádů, kritika učitelů i hodnocení uplynulého alkoholového víkendu. Nejspíš proto, aby měla tato pubertální konverzace náležitý efekt, názvy ženských i mužských pohlavních orgánů jsou vyslovovány téměř v každé větě.

A tak, abych toto každodenní cestování ustála bez studu a pohoršení, uzavírám se do sebe, a věnuji se svému nitru. Nebo prostě spím.

Tak zase zítra…

Abych nezapomněla…,

za našich mladých let…to bylo úplně stejnéJ.