Deník jsem si nikdy nepsala. Vždycky jsem se totiž za svoje
pocity styděla. A také jsem se bála,
že by deník mohli najít rodiče a přečíst
si ho.
S věkem se ale potřeby člověka mění, a nestydím se také
už nějaký ten pátek.
Zjišťuji, že blbnu, a že může nastat doba, kdy si nebudu
pamatovat vše, co bych chtěla.
A v počítači to bude jistota. Navíc mám nutkavou
potřebu po sobě něco zanechat.
Proto devatenáctého února dva tisíce šestnáct, několik dní
před mými narozeninami, zakládám svůj první deník v životě. Začátky jsou
poněkud zmatené a vlastně ani pořádně nevím, co do něj psát.
Jaké bylo ten den počasí?
Dobře, napíšu, kolik bylo ráno stupňů a jestli svítilo
sluníčko.
Co jsem celý den dělala?
No ale stručně, jinak z deníku bude životopis.
S jakými lidmi jsem se ten den setkala a jak setkání
probíhalo?
No páni, to bude na román…
A tak některý den mám jen poznámku o počasí a jindy se
rozepisuji na půl stránky.
Postupem času ale začínám být dost nesystematická. To je ostatně jedna
z mých horších vlastností, tak proč se divit. V souvislosti
s deníkem to ale způsobuje, že z deníku se po čase stává obdeník,
týdeník až čtrnáctideník. A pak se marně snažím vzpomenout si zpětně, co a jak bylo dny
předtím.
Tahle situace začíná pravý smysl deníku
postrádat. Tak takhle by to teda nešlo.
K tomu, jak z té nesystematičnosti ven, mi pomůže
jeden příspěvek na blogu, publikovaný koncem roku. Autor v něm vyzývá,
abychom v roce dva tisíce sedmnáct každý den pořídili jednu fotografii a
někde ji publikovali. Na blogu, na facebooku, na instagramu…
Jednu fotografii denně. Jakoukoliv. Můžu vyfotit západ
slunce nebo třeba mrkev.
Nápad se mi líbí a publikovat budu…ve svém deníku.
Od nového roku píši deník pravidelně každý den. Již čtyřicet
devět dnů, čtyřicet devět fotografií.
Možná svou nesystematičnost nakonec porazímJ.
Abych nezapomněla…,
že 24.3.2016 jsme byli v Praze dceři na promoci
že 2.4.2016 bylo 17°C a nachodila jsem 13 kilometrů
že 10.6.2016 jsem si koupila nové turistické boty
že 26.6.2016 mi rozkvetly fuchsie
Milá Henrieto:-)
OdpovědětVymazatPod tíhou některých trošku kritických čtenářů, kteří chodí ke mě na blog a stěžovali si že málo píšu, jsem si velmi přála státi se dokonalou a být schopna vyplnit jejich představy a napsat filozofickou úvahu každý den..Zatím jsem se dostala na 2 až 3 za měsíc:-)Forma deníku je pro mě možná jen na fb v jednom příspěvku s fotkou denně.
Za sebe gratuluji k tomuto počinu, že Vy dokážete a ráda budu číst co prožíváte.Krásné dny a brzy na přečtenou.
Brigit ze Srdcové cesty
Milá Brigit, především jsem potěšena, že jste navštívila můj blog.
VymazatOno každý den napsat pár řádků o tom, jaké bylo počasí, jakou jsem měla náladu nebo co jsem zažila se svou vnučkou je poněkud jednodušší, než napsat tak hlubokou, moudrou, laskavou a motivační úvahu, jaké píšete na svém blogu Vy. Kdybych si mohla přečíst jen jednu za měsíc, budu za ni vděčná.
I když se už tolik nestydím, jak píšu, introvertem zůstávám, proto je můj deník uložen v mém počítači. Přesto zde ráda zveřejňuji pár střípků ve formě týdeníku. Tak snad Vás budou bavit:-)
Přeji krásné dny a moc děkuji.
H.
Kdysi jsem se o něco podobného pokoušela, ale také jsem se styděla, rodiče neunávali soukromí.
OdpovědětVymazatDnes už nemám potřebu, ale je možné, že se dostaví.Jsem šílený hektik a nesystematik, byl by to chaos první třídy.
Držím ti palce a když něco nestihneš, máš to v srdci, tam se to nikdy neztratí...
U mě se ta potřeba dostavila až s věkem:-) A zjistila jsem, že je to docela i zábava, vrátit se třeba o rok zpět a přečíst si, co jsem tenkrát prožívala...
VymazatDěkuji, souhlasím:-)
H.
Obdivuji tě a inspiruji se. Já mám trochu obavy co psát a napsat na síť. Ale důslednost se snažím dodržovat, chci letos napsat knihu o našem domácím vzdělávání a to bych bez důslednosti nikdy nezvládla. Můžeme se vzájemně podporovat :-)
OdpovědětVymazatDěkuji Jodie, to je hrozně milé:-)
VymazatDeník si píšu pro sebe a je uložen v mém počítači. Zde se dělím o pár střípků formou týdeníků:-)
Přeji Ti, aby se kniha podařila, určitě bude přínosem nejen pro Tebe:-)
H.
Deníky jsem zkoušela už v nácti, ale před třemi lety, kdy jsem prožívala pro mě nelehké období jsem popsala tři sešity a hodně mi to pomáhalo. Asi to nebyly deníky v pravém slova smyslu a nikdy je už nebudu číst ... Pak jsem založila blog a tam fotky i psaní a vkládám podle toho, co mám zrovna na srdci ... Krásné dny D.
OdpovědětVymazatNaprosto chápu, Dani. Mám stejnou zkušenost. Papír nebo klávesnice(to je vlastně jedno), snesou všechny bolesti světa. A člověku se alespoň trochu uleví.
VymazatPřeji Ti, ať už v životě nemusíš popsat ani jeden sešit:-)
H.
Henrietto, tvé týdeníky čtu ráda - máš talent na čtivou vtipnou zkratku. Takže budu ráda, když budu i nadále mít možnost nahlédnout do střípků z tvého deníku.
OdpovědětVymazatA musím říci, že i já se občas na svém blogu ráda vrátím zpátky a oživuji si věci, které se staly (třeba jak manžel vymyslel zkratku rovnou za nosem a pak půlku toho kopce sjížděl v suchém listí po zadku ;-))
Hezkou neděli
Stáni, děkuju, to je od Tebe milé.
VymazatJsem ráda, že nejsem sama, kdo si pročítá své staré příspěvky. Takže to není úchylka...:-) Ještě, že máme ty manžely...
Pěkný nedělní večer.
H.