V lese

Manželovu zraněnou ruku už nebaví jen tak ležet na gauči a poslouchat tenisové hekání Dominiky Cibulkové na turnaji mistryň. Tak jsme se rozhodli, že ruku vyneseme někam na vzduch. Na nějakou turistickou akci to zatím nevypadá, ale menší procházku po lese by mohla zvládnout. Pro jistotu si s sebou beru houbařský košík, co kdyby náhodou…

Z vyhřátého bytu to máme na kraj lesa volnou vycházkovou chůzí, necelých deset minut. No není to nádhera?!

Les voní jehličím a spadaným listím. I přesto, že je v lese poměrně vlhko, zatím nevidím nic, co by se podobalo jedlým houbám. Když míjím drobné houbičky se žlutooranžovými hlavičkami, napadá mě, že jestli kolem nich půjde můj muž, určitě je sebere a vítězoslavně mi je přinese s tím, že jsou to lišky. 

Zrovna se shýbám, abych v mechu vyfotila muchomůrku, když se opodál ozve:

,,Pojď sem, jsou tady lišky!“

Málem smíchy upustím mobil.

,,Nejsou!“, volám na něj.

,,Ne?“, ujišťuje se a já už jen zavrtím hlavou.

Chvíli přemýšlím o tom, že kdyby se někdy lišky naučil opravdu poznávat, asi by mi tento rituál při našem společném houbaření chyběl.

Nakonec přece jen pár modráků nacházíme, takže bude i smaženice.

Do korun stromů

Ta, kvůli které to dnes je

Podzimní výzdoba z darů lesa

Abych nezapomněla…,

že lišky mohou mít různou podobu, ale nesmím si z nich udělat smaženici.