Srnec

zdroj: Pinterest

Když v lese přelézáme přes dřevěný plot, netuším, že vcházíme do šumavské obory, kam je vstup přísně zakázán. S proutěným košíčkem a houbařským nožíkem následuji svoje rodiče po lesních cestách a skrz nízké mlází, a hledám houby. Ten den, na tomto místě, v tomto houbařském ráji ale houby nerostou. Je mi asi dvanáct a jsem otrávená. Oddělím se od skupinky rodičů a jdu napřed, do mírného kopce. Sednu si na pařez a čekám, až mě ostatní dojdou. Když jsou na dohled, zvednu se, a otočím se proti kopci. Než mi ztuhne celé tělo, uvidím ty obrovské tmavé oči, které na mě hledí skrz mlází. Nehýbu se, abych mladého srnečka nevyplašila. Byla bych ochotná tam stát třeba hodinu a dívat se na něj. On ale udělal krok směrem ke mně. Moje fascinace z blízkosti divokého zvířete se mění v neskutečný údiv. Odvážím se tedy pomaloučku natáhnout ruku směrem ke zvířeti. Bojím se, že ho vylekám a jediným pohybem mi zmizí v mlází. On však natahuje krk směrem ke mě. Nedýchám, a nejspíš se mi zastavilo i srdce. Srneček udělal další krok. A další…, až se moje ruka dotkla jeho nozder. Dýchat začnu, až když ho hladím po hlavě, po krku i zádech. Prožívám zázrak, o který se chci podělit s rodiči a ohlížím se po nich. Stojí nedaleko a pozorují nás, stejně udivení a fascinovaní, jako jsem já. Mladý srnec nás ještě chvíli následuje na zpáteční cestě z lesa a já se k němu ještě několikrát vracím a hladím ho. Potom potichu zmizí mezi stromy.

Pocity ze zázraku mě neopouští ani ve chvíli, kdy nás z obory vyvádí hajný. 

Později se od místních obyvatel šumavské vísky, kde trávíme dovolenou dozvídáme, že srneček je ochočený. Tento rok ho s rodiči vidíme ještě několikrát na mýtině pod lesem. Ale již jenom na dálku, ze silnice, když projíždíme kolem. Hledám ho potom každý rok, když se sem v létě vracíme, ale již ho nikdy nespatřím. Zázrak z nečekaného setkání byl jedinečný a tak to zůstalo.

Abych nezapomněla…,

že prožité zázraky si má člověk hýčkat po celý život.