Strach

Nesnáším strach. Paralyzuje můj mozek i tělo.

Věci, které si za normálních okolností racionálně zdůvodním, se náhle pod vlivem strachu jeví jako problém, neštěstí nebo tragédie. Strach svírá žaludek, rozbuší srdce, ze vzpřímené postavy dělá schoulenou trosku a ze silné osobnosti uzlíček nervů.

Svůj první opravdový strach jsem poznala jako malá holka. Vyhodila jsem do vzduchu svazek klíčů a ten spadl kamarádce na spánek. Tenkrát jsem nedokázala posoudit závažnost zranění, a tak, když mi kamarádka řekla, že na spánku je smrtelné místo a že může umřít, věřila jsem jí to. K tomu, aby mě ovládl strach mi stačilo, že kůže na spánku byla lehce růžová. Kamarádka umře a já ji zabila. Zoufale jsem si přála, aby se to nestalo. Chtěla jsem to vzít zpátky. Strach mi rozbušil srdce, rozbolavěl břicho, stáhl žaludek a roztřásl ruce. Bála jsem se jít domů. Rodičům, kteří mě tehdy mohli utěšit a strachu zbavit, jsem to říct nedokázala. Ulevilo se mi až druhý den, když jsem potkala kamarádku živou.

Strach byl tehdy, stejně jako asi stokrát potom, naprosto zbytečný.

Přesto se občas dostaví, je intenzivní, svazující, mění úsudek i osobnost.

Nesnáším strach.

Abych nezapomněla...,

že strach z nebezpečí je horší než nebezpečí samo(Daniel Defoe).