Na Svatého Václava

Že je něco špatně, si uvědomil, když pouštěl spojku. Náklaďák se podivně zhoupl, a pak už to byly jen vteřiny. Rychle hledal, kde by se něčeho přidržel, aby ho to nevyhodilo ze sedačky a nespadl na hlavu. A tak se chytil dveří skrz otevřené okénko. V tom se kolos za ohromného burácení převrátil na bok a ruka zůstala mezi bokem náklaďáku a zemí. Naštěstí se hromada plechu na chvíli nadzvedla, takže mohl ruku vytáhnout. Všude byly střepy a krev. ,,Co to je?“, řekl si při pohledu na levou paži, která byla podivně zkroucená dozadu. Opatrně ji vzal zdravou pravou rukou a přitáhl si ji za ukrutné bolesti k tělu, aby si ji mohl ,,odnést“. Rychle našel telefon, peněženku a batoh s věcmi a šplhal se převrácenou kabinou na pravou stranu, kde našel únikovou cestu. V nepředstavitelných bolestech byl ještě skoro další hodinu, než přijel majitel firmy. Místo, aby si zavolal záchrannou službu, volal jemu. Zachoval se jako kapitán, který opouští potápějící se loď jako poslední. V tomto příběhu ale kapitánem rozhodně není. Místo prvotní starosti o jeho zdraví, jsou mu proto odměnou výčitky a sdělení, že ,,tohle tedy všechno zaplatí.“ Pak mohla přijet policie a záchranná služba. Vykloubený loket, zpřetrhané vazy a zápěstí rozlámané na padrť. Dvě operace, tříměsíční hojení, rehabilitace a původní hybnost obou kloubů nezaručena. Taková je bilance jednoho svátečního dne, kdy se pracovalo.

Abych nezapomněla…,

že ta nehoda musí mít nejspíš nějaký hlubší smysl.