Po vískách jihočeských

Moje nohy už dlouho volají po turistice a tak se chopím příležitosti. Rodina jede ke známým do Hlasiva pro kapra z výlovu. Podniknu tedy výšlap po jihočeských vískách a půjdu tam pěšky.

Když jsem zhruba před rokem začínala s turistikou, chodila jsem sama. Moc jsem si to užívala.

Jenom já, moje nohy a příroda. Pak jsem ale šla s kamarádkou Prčice, Vysoké Tatry, Javorovou skálu a Český Ráj s manželem a zjistila jsem, že mít dobrého parťáka taky vůbec není špatné. Dnes, a ještě asi dlouhou dobu si ale budu muset opět vystačit sama. Pro manžela, který je po těžkém úrazu ruky je turistika na několik měsíců zapovězena.

Vyrážím hned po obědě, mám před sebou patnáct kilometrů.

Je nádherné počasí a překvapuje mě, že nepotkávám žádné turisty ani cyklisty. Nejspíš jsou všichni na nějakých atraktivnějších turistických místech. Tady totiž nejsou cestou žádné stánky s občerstvením, žádné turistické zastávky, hrad ani zámek. Tady je jenom příroda a kouzlo jihočeských vesnic.

Rozhlížím se po okolí a obdivuji krásy podzimní přírody, když na mě zatroubí modrá Škoda Felicie. Když se ohlížím, vidím, jak starší, šedivý řidič mává a starý, vypelichaný pes uvnitř štěká. Neznám ani jednoho z nich, přesto zvedám ruku k pozdravu. Náhle Felicie přejíždí do protisměru a zase prudce na svou polovinu vozovky. Pán si nejspíš uvědomuje, že nejsem ta, za kterou mě považoval, přidává plyn a odjíždí.

V jihočeských vesničkách, kterými tuto říjnovou neděli procházím, potkávám několik lidiček. Podivného pána ve vytahaných teplácích, venčícího svého nehezkého psa, stařečka, nahánějícího za plotem slepici, maminku s malým synkem, tlačící jízdní kolo a babičku s vnučkou, jdoucí po silnici od vesnice k vesnici. Všechny je pozdravím. I když je neznám, přijde mi to samozřejmé. A všichni mi úplně samozřejmě odpoví. Dívenka, která jde se svou babičkou, mě dokonce zdraví už na dálku jako první. Mám z toho obyčejnou radost.

Mám radost vlastně ze všeho.

Starosti v tuto chvíli neexistují.

Blížím se k cíli a obdivuji ten výhled do okolí, který je na úplně obyčejném místě mezi vesnicemi. Vsadím se, že si ho lidi, kteří tady žijí, ani neuvědomují.

Ale mě teď dělá radost.

Užívám si ten okamžik.

Užívám si TEĎ!

Abych nezapomněla...,

že lék na všechny bolesti mám v nohách.