Utekl jsem z Osvětimi

Utekl jsem z Osvětimi, Rudolf Vrba

zdroj: Databáze knih

Po této knize jsem sáhla proto, že jsem si přečetla Vypravěčku od Jodi Picoultové. Téma mě díky Vypravěčce zaujalo natolik, že jsem lačná po dalších informacích, týkajících se holocaustu.

Zjistila jsem totiž, že i přes můj velmi dospělý věk jsem o tomto nejhorším zločinu všech dob dost mizerně informovaná.

,, Není pochyb o tom, že toto je pravděpodobně největší a nejstrašlivější zločin, jaký kdy byl spáchán v celé historii“. Winston Churchil.

Anotace knihy:

Knihu Rudolfa Vrby je možno číst různým způsobem.

Jako strhující příběh, plný nečekaných zvratů a setkání.

Jako zprávu o vzniku a osudu jednoho nejzávažnějších dokumentů druhé světové války.

Jako svědectví o vyhlazovacích táborech.

Jako zpověď člověka, který má sílu mluvit otevřeně o věcech, o nichž se téměř hovořit nedá.

Jako dobrodružnou zprávu o jednom z velkých útěků historie. 

Jako vyprávění o mladém muži, který vzdoroval nespravedlivému osudu za jakýchkoliv, i zcela nelidských okolností a přitom si dokázal zachovat lidskou tvář.

Pocity z této knihy bych si s dovolením, tentokrát nechala pro sebe.

Nedokážu je totiž slovy vyjádřit.

Zastavil jsem se u dveří bloku čtrnáct a ohlédl se zpátky.

Zapisovatel, kterého jsem znal, mi řekl:,,Jsi zatracený pitomec! Chybělo málo a skončil jsi v peci!“ Neodpověděl jsem mu.

Sotva jsem ho slyšel. Náklaďáky začaly vztekle vrčet a pohnuly se směrem k bráně jako tanková divize. Zvuk motorů naplnil celý tábor a rval mi uši.

Potom jsem skrze tu nelítostnou hudbu zaslechl nový, sladký tón.

Zpěv tisíce žen.

A tou písní byla československá hymna Kde domov můj.

Slábla, jak náklaďáky mizely.

Nastoupily nové hlasy s novou písní, inspirované stejnou myšlenkou.

Tentokrát to byla židovská hymna Hatikva, Naděje.

Abych nezapomněla…,

že TOHLE, je skutečnost!