Moje krční mandle

zdroj: Google

Rodiče s dětskou lékařkou rozhodli o tom, že část mě bude chirurgicky odstraněna. Je jedno, jestli je to prst, ucho nebo krční mandle. Je to kousek mého těla, které mi už vždycky bude chybět. 

Když mamka říká, že po odstranění mandlí už nikdy nebudu nemocná, věřím jí. 

V nemocnici mám postel u okna, kousek od dveří.

Na pokoji jsou cizí děti a chodí tam cizí lidi.

Když si pro mě sestřička přijde, nevím, co mě čeká.

Přivádí mě do obrovské místnosti s vysokými stropy plnými světel. Všude jsou nějaké přístroje a nástroje a já netuším, k čemu jsou dobré. Také je tu velká postel, vedle které stojí židle. Na židli sedí cizí pán v zeleném. Posadí si mě na klín a svýma rukama mě obejme tak, že mi moje ruce tiskne k tělu, abych s nimi nemohla hýbat.

Druhý cizí pán, v bílém, stojí proti mně a drží v ruce jeden z těch nástrojů. 

Jediné, co mi řekne, je:,,Otevři pusu“. 

Píchne mi do krku injekci. Sestra, která mě sem přivedla mi drží hlavu, abych s ní neškubala. Oči mi těkají ze strany na stranu a snažím se zachytit z dění okolo, co nejvíce. Doktor bere do ruky kleště, a dvakrát mi s nimi sáhne do krku. Postupně vyndává dvě červené kuličky a pokládá je na bílý tácek, který leží na stolečku přede mnou. Dělá se mi špatně a brečím. Další…!

Když mě odvedou zpátky na pokoj, s dětskou naivitou si myslím, že už je po všem. Ale druhý den opět přijde sestra a odvede mě na vyšetřovnu.

 ,,Otevři pusu"! Podruhé...

Do hrdla mi stříknou nechutnou pěnu, které mám plnou pusu.

Zase mě někdo drží. 

Brečím, škubu sebou, a doktor ještě loví zbytky mandlí z mého krku...

Abych nezapomněla…,

že na tenhle zážitek z dětství, mám už konečně zapomenout!