Kabát

S kabáty to mám podobně jako s košilemi.

Nesnáším je.

Nevím proč já, se svými padesáti čtyřmi kilogramy, bych na sobě měla vláčet další tři kila něčeho.

Můj první kabát mi pořídila mamka, krátce potom, co jsem se stala matkou. Asi měla pocit, že je na čase, abych odložila pohodlné sportovní bundy a konečně se začala oblékat ,,jako ženská“.

Když už jsem tedy tou matkou…

Promiň mami, ale byl příšerný. Vzpomínáš? Šusťákový materiál, starorůžová barva(tenkrát prý frčela) a délka až pod kolena.

Vím, že jsi měla stejný v jiné barvě, ale na Tobě mi tak hrozný nepřipadal. Ale když jsem si ho se svými sto šedesáti centimetry oblékla já, připadala jsem si v něm jako kosmonaut křížený s tučňákem. Nafouknutá ramena, ruce od těla a díky opasku nepřiměřené boky a zadek. Při chůzi mi to mezi koleny šustilo jako v seníku, jak se mi šusťákové cípy pletly mezi nohy.

Měla jsem ho na sobě asi dvakrát. Poprvé s nadšením z nového kousku oblečení a v dobré víře, že podtrhne mou ženskost. Podruhé, abych se přesvědčila o tom, že je to pro mě opravdu nenositelný kus oblečení.

Mám nový kabát.

Koupila jsem si ho vloni na jaře ve výprodeji. Dnes jsem ho měla poprvé na sobě. Je docela možný, že kvůli němu, vezmu kabáty na milost. Cítím se v něm totiž docela dobře. Je na něm asi tak polovina materiálu než bylo na tom prvním, přiléhá k tělu a je jenom do půli stehen. Možná jsem k nošení kabátů musela teprve dospět.

Ale přesto stále platí, že k(K)abáty raději poslouchám, než nosím.

Abych nezapomněla…,

že není kabát jako k(K)abát.