Na Javorové skále

Dobře naplánovaný výlet s gastronomickým zážitkem

Tento sobotní výlet jsem v týdnu pečlivě plánovala, takže to neměl být žádný skok do tmy.

Ráno proto se slovy:,,Co nezažijeme dnes, už nezažijem'“, vyrážíme směr Monínec.

Auto odstavíme na parkovišti a zakoupíme si jízdenky na lanovku. I přesto, že se bojím výšek a na lanovku sednu opravdu zřídka, nápad, že s ní vyjedeme nahoru, je můj. 

Křečovitě se držím madla před sebou a hned po startu pořád mluvím a odvádím tak svou pozornost od výšky pode mnou. Zakazuji manželovi, aby se hýbal. On však schválně pohupuje nohama, pořád s sebou vrtí a ohlíží se. To s ním zase někdy vlezu na lanovku…

Když jsme nahoře a jsme dostatečně pokocháni výhledem do údolí, vydáváme se na Javorovou skálu, kde je přestěhována Česká poštovna, která byla původně sto padesát let na Sněžce.

Odtud jdeme na Cunkov, kde jsou ve výběhu koně a o kousek dál bizoni. Nemůžeme uvěřit tomu, co se píše na informační tabuli u bizonů. Ze šedesáti milionů kusů volně žijících bizonů jich po nájezdu Evropanů zůstalo pouhých 1091. Lidé se bojí zvířat a přitom by se měli bát sami sebe.

Z Cunkova pochodujeme do vesničky Ounuz, která je památkovou rezervací. Je zde několik dochovaných původních roubených stavení s doškovými střechami. 

Cestou zpátky jdeme z kopce, po sjezdovce.  Scházíme k restauraci u lanovky a manžel chce jít na oběd. Já mám ale naplánovaný oběd v penzionu Přeštěnice, jejichž internetová prezentace hlásá ,,Nový přístup ke gastronomii“. Na stránkách jsou vyfoceny exkluzivní rauty a kromě denního menu minutková kuchyně, ryby a bezmasá  jídla. Já měla zálusk na grilovaného lososa na špenátu s rajčaty a bagetou.

Odradit od cesty do Přeštěnic nás už ale měla zavřená silnice z Nadějkova na Milevsko. Nemůžu uvěřit tomu, že  během jednoho měsíce vjel manžel podruhé do slepé ulice proto, aby se přesvědčil o tom, že je opravdu slepá.  

A tak se vracíme a hledáme nejkratší cestu do našeho cíle, vysněného penzionu, kde nás má čekat kvalitní oběd. Cesta nakonec není nejkratší ani pohodová, protože hladový mužský zrovna veselou náladou neoplývá. Je půl třetí odpoledne, když jsme konečně v cíli. 

Penzion Přeštěnice nás ale vítá prázdnou terasou a opileckými hlasy z vnitřku restaurace. Obsluha nikde, manžel proto začne pátrat po jídelním lístku. Přinese desky s klipsnou a jedním papírem s nápisem Denní menu. Pórková polévka s vejcem, smažený sýr, smažený řízek, pánev wok s rýží, špíz dvou barev. Když přichází servírka, zeptám se, jestli to jsou všechna jídla, která nabízejí. Odpoví, že ano, mají pouze hotovky. Značně zklamaná poděkuji s tím, že jsem si nic nevybrala a nechápu, kde je můj losos na špenátu. Můj muž je evidentně také znechucen, ale hlad je hlad a tak si nakonec objednává dvoubarevný špíz a kávu. Na stole mu přistanou oschlé šťouchané brambory ohřívané v mikrovlnce a maso nevalného vzhledu i chuti. I přes velký hlad nedojedl. 

Je vidět, že zde mají opravdu nový přístup ke gastronomii. 

A z útrob restaurace se stále ozývá hulákání opilce.

Během naší přítomnosti přichází na terasu člověk s postřikovačem na zádech a začne kolem oken stříkat pravděpodobně nějaký deratizační prostředek, jehož zápach je cítit až k našemu stolu. Nadýchat se místo dezertu deratizačním prostředkem…k nezaplacení. Přesto zaplatíme, tentokrát ovšem bez spropitného. 

Když deratizátor vejde do restaurace, ozve se opilecký hlas:,,My tu máme šváby?“ 

A tak odjíždíme záhy, se slovy: ,,Přeštěnice nikdy více."

Hladoví zastavujeme v Jistebnici na náměstí v Hospůdce Na Hradě, jejíž název slibuje pohostinnost. Jsem odhodlaná ustoupit ze svých požadavků na zdravou kuchyni a chci se prostě jenom dobře najíst. Vyžádáme si jídelní lístek, o kterém však ještě nevíme, že neexistuje. Zde se nevaří, mají jenom pizzu. Tak na takovém hradě by se asi českým pánům nelíbilo.

Vidina gastronomického zážitku, který měl být příjemnou tečkou za celým dnem se tak rozplynula jak pára nad hrncem...

Abych nezapomněla...,

že výběr restaurace mám raději příště přenechat někomu jinému.