Pohádka o Šípkové Růžence

   Každá pohádka potřebuje svoje. Popelka holoubky, kteří jí přeberou hrách, Sněhurka všech sedm trpaslíků. Děd Vševěd nesmí ztratit ani jeden ze svých tří zlatých vlasů, a Zlatovláska by nikdy neměla zešedivět. Se solí se nemá plýtvat, aby stále byla nad zlato, Malenka by vyrůst neměla, a měsíčků musí být dvanáct, děj se co děj. Protože kdyby to tak nebylo, mohlo by se stát to, co se stalo v království Šípkové Růženky…

   Že je s Růženkou něco špatně si král s královnou uvědomili tři měsíce před jejími významnými narozeninami. Její spánek totiž už nebyl jako dřív, často se v noci budila a s ní i celé království. Růženčiny noci byly čím dál kratší, kolikrát i jejich polovinu proseděla na posteli nebo prochodila po královském zámku. Její nespavost se začala podepisovat na jejím zdraví, a princezna začala chřadnout před očima. Nic jí nebavilo, byla smutná, bez energie a mnohdy se třásla po celém těle. Růženka si dobře uvědomovala, že její potíže musí řešit, proto na zámek povolala vyhlášené babky kořenářky.  Navštívila i známou vědmu, se kterou si dlouhé hodiny povídala a ta se jí snažila přivést na správnou cestu k uzdravení. Poctivě užívala předepsané byliny, ale jejich účinek byl jen krátkodobý, a potíže přetrvávaly. Růženčina nemoc se podepsala na náladě v celé zemi, a tak se král rozhodl, že povolá všechny odborníky v oboru lékařství. Růženku tak postupně prohlíželi lékaři z různých oborů, ale žádný z nich ji nedokázal vyléčit. Trvalo to další měsíce a Růžence už pomalu docházely síly. Nemohla pracovat ani se věnovat svým koníčkům, byla čím dál, tím víc zoufalejší. 

   Ale jak se říká, pomoc je vždy na dosah ruky, jen se ta ruka musí natáhnout. A tak se stalo, že se Růženka ocitla v péči doktora Myslitele, doktora, který umí léčit lidskou mysl. Důkladně ji vyšetřil, zajímal se o to, jak poslední roky žila a Růženka mu vše dlouze vypověděla. Předepsal jí léky, pravidelné kontroly a zdůraznil, že ani léky nejsou všemohoucí. Že se musí zamyslet nad svým životem, více se starat o své potřeby a potřeby vlastního těla. Růženka pochopila a začala na sobě pracovat. Nejdříve ze všeho si ale musela užít dosud odpíraného spánku, a tak spala, spala a spala. Její spánek byl blahodárný i pro celé království, ale cesta k uzdravení byla dlouhá. Trvalo to ještě další půlrok, než si Růženka dokázala uspořádat život tak, aby nemyslela jen na druhé, ale také sama na sebe, aby si připustila, že není žádná superžena, a že nemůže být aktivní šestnáct hodin denně. Bylo nutné některé aktivity upozadit, a jiné, relaxační zase oprášit. Musela pochopit, že je zbytečné zatěžovat svou mysl věcmi, se kterými nemůže nic udělat a že čas není její nepřítel. 

   S každou další a další kontrolou měl doktor Myslitel z Růženky stále větší radost a slíbil jí, že když to půjde takhle dál, bude moci přestat brát léky. Růženka byla štěstím bez sebe a všude kolem šířila dobrou náladu. Čas přestala vnímat jako překážku a nevzdychala pokaždé, když se koukla na hodinky s obavou, že něco nestihne. Práce jí šla od ruky, a když cítila únavu, všeho nechala a šla si bez výčitek odpočinout. Naučila se slušně odmítnout, když věděla, že je něco nad její síly nebo když cítila, že pro to zrovna není vhodná doba.

   Tatíček král s maminkou královnou byli Růžence po celou dobu velkou oporou a jejich pochopení jí v léčbě velmi pomohlo. Království se opět povzneslo, všichni poddaní začali cítit, že je vše zase v nejlepším pořádku. Šípková Růženka opět spala spokojeným spánkem a s ní celé království. Princ se tak mohl opět prodírat do zámku šípkovými keři a budit svou vyvolenou polibkem plným lásky. A protože spánek si od té doby princezna velmi užívala, princ musel vynaložit velké úsilí, aby ji vůbec probudil. A když se tak nakonec stalo, protahovala se na posteli a žadonila: ,,Ještě chvilkuuu…“

Abych nezapomněla…

Lidé spěte!