NEJKRÁSNĚJŠÍ VZPOMÍNKY NA SVĚTĚ JSOU TY, PŘI KTERÝCH ZJISTÍŠ, ŽE SE USMÍVÁŠ.

čtvrtek 14. prosince 2017

Prostě na mě zapomněli

Jiří Holub


Tuto útlou knížečku beru do ruky s velkým očekáváním skoro rok po tom, co jsem zjistila, že existuje. Laskavé vyprávění osmileté dívky Klárky o tom, jak s rodiči přišla do Sudet, do vydrancované vsi, nabízí vcítit se do dětské duše, zatížené druhou světovou válkou. Sleduje situaci a dění v pohraničí očima dítěte. Proto tato kniha není tak věcná a přímočará, jako ty ostatní, co jsem četla o druhé světové válce nebo o holocaustu. Tuhle knihu si klidně mohou přečíst i náctileté děti.


,,Nejvíc si z té cesty pamatuju právě tu cestu. Vůz, který kodrcá mezi zlatavými poli, kontrast té žluti s temnotou zelených hvozdů, prach a vůni dozrávajícího obilí, svěžest léta, prvního svobodného, jak říká máma. Ve voze je se mnou právě ona, malý Jakub, bratr, co se narodil teprve nedávno – a Swing.
Swing je pes, voříšek s černýma ušima a věčně usměvavou mordou, pořád ho vidím, jak ve voze stojí, packy opřené o hrazení, dívá se nasává pro něho nové pachy. Pes, který celý život prožil ve městě, stejně jako já a moji rodiče, teď nedočkavě čte tuhle novou psí knížku plnou neznámých vůní donedávna německých Sudet, pes, jenž dostal jméno po matčině oblíbeném tanci, pes, který stejně jako my přežil těch šest let hrůz války, která smetla všechno, co jsme měli. Náš dům, naše známé, náš předchozí život.“

Podle anotace knihy má jít primárně o příběh Helgy, kterou při odsunu Němců, ,,zapomněli“ v pohraničí. Já tento příběh vnímám spíše jako vedlejší dějovou linku. Pro mě je daleko silnější prožívat osud malé Klárky a její rodiny.
Příběh se čte sám. Věty, stránky, kapitoly na sebe navazují a já sotva postřehnu, že knížku téměř neodkládám. Za pár dnů je přečtená, ale díky pomyslné ráně do žaludku, kterou mi autor na konci knihy zasadí, ve mně pachuť té doby zůstává ještě několik dní po tom.

,,Táta se s námi rozloučí, mámě i přes její odpor strčí malou pistoli a počká, až zajdeme do domu a zamkneme se. Z okna vidím, jak se chlapi rozdělují do dvojic a vyrážejí všemi směry od naší chalupy. Táta s nějakým cizím pánem odcházejí směrem k lesu, jdou po cestě do Jasné, tím pádem je nemine ani prohlídka ruiny, kde se ukrývá Helga.“


Abych nezapomněla…,
že jedna válka ze sebou zanechá miliony lidských neštěstí.

6 komentářů:

  1. Přečti si Hanu od Aleny Mornštajnové. Také krásné počtení. Pa pa M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Martino za tip. Právě jsem si ji online rezervovala v knihovně, ale je přede mnou deset rezervací. Tak možná v létě se na mě dostane:-).
      Henrieta

      Vymazat
  2. Takovou podobnou Helgu (opravdu se tak i jmenovala) jsme měli v širší rodině. Pamatuji ji jen jako malá, teď mě mrzí, že jsem neměla možnost ji vyzpovídat.
    Henrietko, děkuji za typ.
    Měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu? Základ příběhu je snad podle skutečnosti, ale jestli autor změnil jména, to opravdu nevím. Každopádně to s Tvojí Helgou je velmi zajímavé...
      Měj se pěkně
      Henrieta

      Vymazat
  3. Nevím proč, ale já tuhle dobu nemám ráda, špatně se mi čte.
    Naši rodiče jsou poválečná generace a člověk nemusí číst knihy, aby pochopil, jak zlá ta doba byla, jak se na nich podepsala.
    Jsi vášnivý čtenář, čtu tvá povídání moc ráda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidíš a já, dokud jsem si nepřečetla pár knížek z této doby, tak jsem ani nevěděla, jak povrchní informace o dopadech druhé světové války mám ze školy. A doma se o tom nemluvilo. Zatím jsem ve stadiu ,,chci vědět víc", takže s touto tématikou rozhodně nekončím.
      A děkuji za Tvůj názor, každý to máme jinak a tak je to správně.
      Pěkný víkend
      Henrieta

      Vymazat

Děkuji za Vaše komentáře. Jsem za ně moc ráda.
Henrieta